Současná volební kampaň se běžně označuje jako drsná, hrubá, urážlivá.
Nepochybně tomu tak je.
V politice i v médiích se už dřív prosadil zbytečně agresivní styl spojený s nadužíváním silných výrazů, arogance a vulgarismů. Připomeňme si slogany jako grosstapo či Topolánkovo tvrzení, že v právním státě by řada vrcholných představitelů soc. dem. byla minimálně ve vazbě.
Užívání takovýchto a podobných insinuací znemožňuje normální věcnou diskusi, jež by měla být vlastní demokratické politice, protože brání rozlišování věcí důležitých a druhořadých. Při hypertrofii silných slov při charakteristice nectností a zlořádů našeho společenského života se veřejné dění pak jeví jenom jako snůška afér a podstatné procesy a problémy fungování naší společnosti zůstávají v pozadí.
Tento pokleslý přístup k politice má své hlubší kořeny. Svého času, v prvé polovině polistopadového období, kterou tak velebí prezident republiky Václav Klaus, prosazovala ODS s ním v čele velmi konfrontační styl politiky, který odpůrce, především soc. dem., nechápal jako soupeře o moc v demokratické společnosti, ale prohlašoval ho za nepřítele. V parlamentní demokracii založené na poměrném volebním systému však nemůže pluralitní systém dobře fungovat, pokud se prosazuje pojetí politických konkurentů jako nepřátel.
Parlamentní demokracie vyžaduje schopnost jednání i s odpůrci včetně uzavírání různých kompromisů. S nepřítelem se však dohody uzavírají jen obtížně, pokud vůbec. Pro veřejnost se tak vytváří zvláštní schizofrenní obraz parlamentní politiky. Tento styl si s sebou nese ODS i v současnosti. Projevoval se v její tzv. nulové toleranci vůči vládě vedené soc. dem.  Jak může hlavní síla opozice hlásat takovou pozici v rámci parlamentní demokracie? Vždyť je to pojmový nesmysl. Při jednání o daňové reformě na základě návrhu soc. dem. od toho také ODS musela odstoupit, protože by se zpronevěřila vlastním programovým požadavkům.
ODS v poslední době se sice snaží dát své politice sociální nátěr a tvrdí, že vede slušnou předvolební kampaň. O tom, jaká však je její opravdová tvář, svědčí jasně i její hlasování proti Zákoníku práce a proti zákonu o neziskových zdravotnických zařízeních. Se zřetelem k tomuto programovému zaměření i praktické politice by byla jen obtížně možná po volbách tzv. velká koalice. ODS se značně liší od německé CDU i CSU, které uzavřely v SRN velkou koalici s SPD po patovém výsledku voleb.
V jiné podobě se projevuje toto vadné a z demokratického hlediska nepřijatelné pojetí parlamentní politiky v účelovém označování KSČM za zločineckou organizaci. To praktikuje zejména předseda KDU-ČSL (není v tom ovšem sám), protože i ono brání normálním vztahům mezi parlamentními stranami a otravuje společenské prostředí. Místo kritické diskuse včetně otevřeného postoje k minulosti starého režimu se do popředí vynášejí předsudky a emoce, s nimiž se konjunkturálně pracuje v předvolebním politickém zápase.
I při kritickém přístupu k politice a zejména k jejímu mediálnímu obrazu však není důvod k přehnanému pesimismu. Občané většinově nepřeceňují význam mediálně přetřásaných afér, ale jsou s to rozlišovat věci důležité od méně důležitých a povrchních. Neredukují obsah politiky, jak jim média často napovídají, jen na různé negativní momenty, jež jsou spojeny s jejím výkonem. Za hlavní považují její činnost vztahující se k věcem veřejným. Poměrně značná důvěra občanů k vládě (44-48 %) svědčí o tom, že dovedou reálně ocenit její pozitivní působení ve prospěch občanů, v rozvíjení sociálně soudržné společnosti.
V tomto ohledu je zřejmé, že celkově dobré výsledky soc. dem. vládnutí posilují v ČR určitou politickou stabilitu a ovlivňují příznivě i veřejné mínění. V tom se ČR liší výrazně od Polska, kde poslední volby, jichž se účastnilo méně než polovina občanů, znamenaly politické zemětřesení. Zvítězila v nich velmi pravicová strana, jež nyní, aby mohla vládnout, připustila k moci i značně extremistické strany. Liší se i od situace na Slovensku, kde po červnových volbách možno také očekávat značné přesuny na parlamentní scéně a výrazný úspěch opozičního levicového Smeru.
Lze proto jen doufat, že ti občané, kteří se o politické dění blíže nezajímají, nepodlehnou klamnému pocitu, že v těchto volbách v ČR vlastně o nic vážného nejde, že není rozdílu mezi těmi, kdo jsou u vlády a kdo jsou v opozici. Že ve své většině půjdou k volbám a dají hlas té straně, která zaručuje pokračování v dosavadní úspěšné politice.